Cestou necestou až na konec světa: Den 9.

Výlet z Mendozy do hor

Počasí: nejdřív zataženo, pak jasno, hic
Na místě sepsal: Kuba

Budík v 6:30 byl krutej a ještě krutější díky hned několika krvežíznivým komárům. Jednoho z nich jsem se rozhodl zabít polštářem na zdi. Stalo se. Ale zatřepal se celej pokoj, jak zemětřesení. Je to dost papírovej barák, no. Po svižné snídani stojíme v 7:35 venku a téměř hned přijíždí minibus. Nasedáme a ještě cestou naplňujeme bus dalšími lidmi.

Vyrážíme po silnici číslo 7, na jih, a pak na západ do hor. Zatím je zataženo. Paní průvodkyně postupně vypráví různé zajímavosti ohledně hor a tak. Postupně stoupáme, občas zastavíme na záchod nebo snídani. Před polednem dorážíme k mostu Puente del Inca. Je to barevný most, horké prameny se železem na něm dělají barvy a taky řasy ho přibarvují. Tak jsme si vše vyfotili a jeli dál. Byla tam i jakási keška informační, kdy je úkolem něco zjistit (Earth cache, pozn.red.). Kačenka většinu vyřizuje. Počasí se stále lepší a postupně je až naprosto jasno. Zastavujeme ještě na výhledu na Aconcaquu, má 6962m.n.m. Krásná, veliká, zasněžená.

Ještě pak jedeme na vrchol hory, kde jsou hranice s Chile a stojí tam socha Cristo Redentor. Nemáme pasy, tak se trochu lekáme, ale OK. Je to 3800m.n.m., takže zima a neskutečněj vítr. Já se vydal udělat nejlepší snímek na další, trochu vyšší vrcholek a Kačenka honí kešku na jiném kopci. Po pár metrech do kopce funím jak po maratonu a zjišťuji, že ten řídký vzduch je opravdu znát. Ale výhled za to stojí a cvakám. Za chvíli se scházíme u busu, oba spokojený. Já mám fotky, Kačenka má kešku, hurá. Cesta dolů busem jde pomalu, je to úzká prašná cestička a mnozí cestující hýkají a zakrývají si oči. Nás to nechává chladnými. Dole se brzdí v restauraci na oběd (průvodkyně dobře věděla, proč jídlo nechala až po těch serpentinách, pozn.red.). My se rozhodujem zpracovat matpakke (= norsky "svačina", pozn.red.). a hledáme závětří. Daří se jen částečně. Pak se pokračuje.

Poslední část cesty máme jet jinou cestou, má 365 zatáček a jede se 70 km přes 2 hodiny. Prašná, drsná cesta. Jedeme zas trochu nahoru, přes 3100m.n.m. Pak zas dolů, trochu tak vyhlížím, kde už začnou vykukovat kaktusy z kopců. Díky GPS vím, že na 2400 m.n.m. začínají koukat z kopců pořádní mackové. Okamžitě mám nutkání vyskočit ven a jít zkoumat. Tajně si přeju, aby se někomu udělalo nevolno, aby se zastavilo. Nic. Tak se modlím, aby ještě byla zastávka. Naštěstí brzdíme ještě u prázdného zavřeného hotelu (z čehož si tu dokázali vytvořit turistickou atrakci, pozn.red.). Všichni se na něj jdou podívat, já už hypnotizuju kopce, kam uteču. Je to tady, 20 minut pauza. Rychlostí nadrženého kamzíka mizím v kopci s foťákem v ruce. Brzy nacházím první kousky, spíš kusy. A pak to přichází, první živý gymňák (rod Gymnocalycium, pozn.red.) ve své domovině. O tom jsem snil už tak 15 let. A nebyl jeden, byl jich tam plný kopec, když člověk pořádně hledal. Tak fotím, sbírám semena a směju se u toho jak debil. Sakra, 20 minut je pryč. Opět rychlostí kamzíka skáču z kopce dolů. Spokojenej jak blecha. Kapsy plný semen. Zase všichni naskakujou do busu a jedem ještě asi hodinu zpět. Na recepci nás zaujala večeře Empanadas, což je masová směs naplněná v těstíčku, dobrý. Byla k tomu sklenička vína, za 25 pesos. U jídla rozhodujem, že se pojede do La Rioja.

Ráno bylo zamračené

Ale postupně se vyjasňovalo

Puente del Inca

Vidíte ten kostel? Tak ten přežil sesuv kamení z té sousední hory, který ta budova, která je na krajíčku obrázku, viditelně nepřežila, přestože kostel byl první na ráně.