Tilcara
Počasí: hic, později kapky a vichr, v noci déšť
Na místě sepsala: Káťa
Dali jsme si jistotního budíka na devátou a všechny kromě Braňa vzbudil z kómatu. Bez snídaně, protože jsme ji neměli, jsme velmi nalehko, páč nemáme malý batoh, vyrazili jen s foťáky a vodou na kopec nad městem. Po nákupu pseudosnídaně a prvním zaváhání, co se směru týče, jsme si to štrádovali pěkně na výpalu směr Ďáblovo hrdlo (Garganto de Diablo). Výstup to byl pořádný, naštěstí ne zas tak moc dlouhý, asi 2 hodiny do kopce, ale funěli jsme slušně. Akorát Kuba to měl na háku, páč všude kolem byly kaktusy :-) No a vlastně i Braňo, který to dal za hodinu a půl, superman.
Nahoře si nějaké dvě babky postavily dřevěnou budku a vybíraly 5 p na osobu., dobrá živnost. Nejdřív jsme šli k vodopádu, který byl dle mého názoru, na tu dálku, jakou to bylo od vstupu, celkem mrňavý. Ale dobrá. Šli jsme korytem té vody z vodopádu a zaskákali si přes ní tam a zpátky. Cestou zpět jsme to vzali přes malý okruh a pak už jen šupali dolů, s krátkou zastávkou na banány a vodu, protože začínalo hřmít.
V městečku vyrazil Kubík hledat bankomat a zbytek šel na nádraží zkontrolovat, kdy jede klukům bus do Bolívie. Cestou jsme objevili hospodu s menu za 20 p, a tak tam kluci zapadli a já šla potkat Kubu u pokoje. Tam jsme sundali přebytečné vrstvy a šli taky na jídlo. V domluvené hospodě bylo narváno, ale kluci nikde. Asi se nevešli. Nerozhodně se rozhlížíme, když tu už pro nás běží z podniku přes ulici. Výběr byl pikantní kuře, pak to, co má ta holka vedle a to, co má ten kluk vedle. Celkem výhoda to aspoň vidět, kluci si, jelikož si objednávali dřív, dali kuře, protože zbytku nerozuměli. Holka měla těstoviny, kluk jakože halušky s masem. Já šla do halušek s kuřetem, Kuba do halušek s hovězím. K tomu byla polévka a zákusek, který nám také nejdřív ozkoušeli kluci. Kuba dal nějaký puding, já něco pečeného a politého. Celé to bylo na konec za 18 p na jednoho plus jsme si vybrali super hruškovou limču bez bublin.
Po obědě se kluci sbalili a po výměně kontaktů vyrazili na nádraží. Kubík se vydal na kaktusy a já že si odpočinu a možná zajdu na trh a sehnat supermarket. Poslání jsou splněna, i když obchod dost neuspokojivě, ale nějak mě už zas bolely nohy, tak jsem šla domů. Navíc začalo děsně funět, ochladilo se a vítr foukal písek do očí. Na pokoji jsem zjistila, že mi není nic moc a zalezla do postele. Dala jsem si Oscillo a cucavou pastilku a s průvodcem čekala na lovce kaktusů. Nebylo mi vůbec nějak zvlášť, takže jsem po čaji, troše jídla a ibáči zalehla ke spánku. Kaktusák přišel nadšený, zase s fotkami a semeny. Skočil ještě nakoupit a na net a asi kolem 11 se ke mně připojil. Po odříznutí hlučných sousedů dveřmi jsme i usnuli, v našem šestilůžáku, do kterého nám naštěstí nikoho nedali. Ubytovna se jmenovala Don Fortunado.
Sluníčko se na nás směje a my se smějem na výhledy (než nám ten úsměv z toho sluníčka a hicu strnul)
Zatím je to skoro po rovině
Kaktusy jsou široko daleko to nejzajímavější
A už jdeme správným směrem
Flaška to sice kazí, ale je ideální pro znázornění velikosti (je to 1,5 litru)
Takhle se ty kaktusy líbí i mně
A už jsme nahoře
Po přispění na daněpravděpodobněneodvádějícíživnostnice jsme na cestě směr vodopád
Ááá, tady je!
A my s ním
Zpátky obloukem zpět na výstupovou cestu
Nejsem si jistá, že bylo jezdcům co závidět, ty zadky musely po tom výstupu vypadat...
Ať jsi dáma nebo pán, v tomhle kaktusu, najdeš si něco dle svého vkusu.
Fakt nádhera!
Most přes řeku (, ve které byla místo vody chcíplotina, která se nedala přečuchnout)
Zasloužená odměna! Chlapi machrujou, ale před tím každý vylízali talíř polévky jako od maminky.
Tůůůristická obuv nejvyšší (kvality)...
